A1_AED_INSITE_CIBULKA_001 A1_AED_INSITE_CIBULKA_002 A1_AED_INSITE_CIBULKA_003 A1_AED_INSITE_CIBULKA_004 A1_AED_INSITE_CIBULKA_005 A1_AED_INSITE_CIBULKA_006 A1_AED_INSITE_CIBULKA_007

vzkříšení genia loci

místo Praha 5, Cibulka klient Nadace rodiny Vlčkových autoři a1architects, AED projekt, INSITE studie 2021/22

vzkříšení genia loci – Omnia Tempus Habent
nápis vytesaný na stéle od Václava Práchnera, umístěné ve skryté východní zahradě usedlosti Cibulka – „Všechno má svůj čas …“

Manifest myšlenek, jehož snahou je shrnout naši motivaci ke společnému dialogu, klade otázky bez ohledu na to s kým a na jakou cestu se zadavatel vydá. Věříme však, že ony otázky mohou být obecně prospěšné ve vnímání tématu jako celku, neboť v tomto světě jsou „věci“, které se otevírají jen a jen v otázce. Proto Patočka vážně tvrdí:“ Dokud není mravní otázky a jejího uvědomění, není mravního života vůbec.“

DIALOG, OTÁZKY, PARTNERSTVÍ

Jako tým zakládáme naši spolupráci na vzájemném respektujícím a kritickém dialogu. Workshop Nová Cibulka je prezentován jako dialog, jako tým však do jisté míry „postrádáme“ vlastní možnost osobního rozhovoru „zadavatel – zhotovitel“- kladení svobodných otázek vztahujících se ke konkrétním tématům – možnostem / návrhům. Přitom největší „problém“ architektury (myšleno obecně vědy) je v tázání, to ostatní je již řemeslo. V dobré snaze uchopit celek, vzniká nepřeberné množství detailů, které ve výsledném velmi omezeném dialogu (prezentaci) odvádějí ve skutečnosti pozornost od hlavní ideje.

Bez společného dialogu dochází k neporozumění a neporozumění je vždy zakrytím nabízející se otevřenosti. Podobně jako Zadavatel i my hledáme partnera pro společný dialog. Výsledek naší intervence ves kutečnosti odhaluje otázky, které vnímáme za zásadní a o kterých spolu potřebujeme hovořit.

Stále věříme tomu, že smyslem workshopu je společný otevřený dialog, ale vážně se ptáme sami sebe, co lze vlastně očekávat od případné navazující spolupráce.

„ Pečovat o duši znamená jenom jediné: nebát se dávat nepříjemné otázky. Sobě i druhým. Otvírat se. Jít do rizika, že mě ten druhý uvidí skrz své představy jako třeba směšnou bytost- Tohle riziko je součástí toho autentického opravdového života, bez toho to prostě nejde. Čili co je potřeba do života nejvíc – pořádný kus odvahy. Odvahy žít.“ (Anna Hogenová)

HIEROS GAMOS

Ve společných interních rozhovorech se stále vracíme k tomu, že klíčem je řádná rehabilitace a rekonstrukce původní usedlosti jako celku, nikoliv „plýtvání“ matkou Zemí – zastavěním vzrostlé zahrady. S plným vědomím, že tento přístup přináší jisté limity, třeba i redukci zadání, nebo velkorysý přístup NPÚ. Vždyť přece již Dobroslov Líbal se svým týmem, ve stavebně historickém průzkumu Cibulky z roku 1976 označuje stavby stodol z počátku 20. století za architektonické závady a doporučuje důsledné prověření jejich odstranění a náznakové i hmotové obnovení ubourané části jižního křídla.

Odstoupíme-li od témat bourat, či nebourat, dostavovat, či nedostavovat. Zjevuje se téma pro nás mnohem niternější a tím je naše vnitřní pocitové vnímání krajiny a daného místa. Náš přístup k návrhu Nové Cibulky jsme nazvali vzkříšením genia loci – postupným vyhmatáváním a znovunalezením ducha místa. Pakliže Patočka definuje fenomén „Péče o duši“, tak je nepochybně jeho součástí podobně podstatný fenomén „Péče o Zemi“. Podobně jako Zadavatel s porotci, i my „přemýšlíme o budoucnosti, čímž přítomně vytváříme vlastně předobraz minulosti, a to velmi omezeným osobním pohledem lidí z minulosti“. Shodneme-li se na tom, že budoucnost i téma projektu patří našim potomkům – tedy dětem, ptejme se jich, zda-li je cennější kus Země a živý strom, nebo ruina stodoly, barokní sklep či ztracená zrezivělá klika ? Zde není prostor si cokoliv nalhávat – víceméně většina stávajících staveb usedlosti bude postavena, díky jejich nevyhovující kondici, znovu téměř „od základu“. U hospodářských staveb z počátku 20. století to je v podstatě jisté.

Lidskou rasu vnímám pesimisticky, protože se až příliš vynalézavě stará o vlastní prospěch. Přírodu si podrobujeme násilím. Z hlediska přežití by pro nás bylo lepší, kdybychom se přizpůsobili planetě a nepřistupovali k ní skepticky a panovačně, ale s vděčností. (E.B.White)

Nesdílíme počáteční setrvalou snahu zástupců památkové péče, „odsunout problém“ novostavbou ve východní zahradě, tím se ho „jednou provždy zbavit“ a zároveň tím překročit společenskou dohodu v podobě územního i metropolitního plánu (ochrana krajiny). To vše, v úpěnlivé snaze pouze konzervovat, konzervovat, konzervovat i se všemi pochybeními minulosti – konzervovat ze strachu z čehokoliv nového. To vnímáme k naší lítosti za přinejmenším pošetilé a bezohledně nekonstruktivní. Zde již skutečně chybí partnerský dialog a nastupuje systémový diktát – Machenschaft, kterému se koneckonců podrobí i zadavatel v obavách ohrožení realizace svého záměru. Přitom společnou snahou není přece nic záslužnějšího, než do usedlosti vrátit život s neobvykle bohulibým programem. Ale my nehovoříme o smazání minulosti, naopak plnohodnotně a duchapřítomně na ni navazujeme. Naší ideou není pokračování v rozkladu z počátku 20. století, ale naopak její ucelení a pohled do „století příštích“.Jsme v jistém ohledu zklamaní z náhlé „direktivní změny zadání“ – nového definování pozemku a celkového směřování k realizaci soliterního pavilonu v těsné blízkosti reprezentativního zámečku. Lze k tomu přistoupit tak, že pro získání zakázky uděláme cokoliv, vynasnažíme se co nejpřesněji trefit do zjevně preferované představy zadavatele, vždyť ve výsledku bude nakonec všechno beztak jinak. Lze od spolupráce ustoupit, nebo lze využít příležitosti upřímně otevřít společný dialog a vznést konkrétní, byť i potenciálně konfliktní otázky. Naší volbou je třetí možnost – pojďme o tom vést dialog.
„A přece se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrála a aby falešně zpíval sbor, který bych řídil, a aby celý svět se mnou nesouhlasil a mluvil opačné věci, nežli já sám jediný byl se sebou v nesouladu a sobě odporoval.“ (Platón, Gorgias)

Odstoupíme-li od “enviromentálního“ pohledu na dané téma, je před námi pragmatický pohled byrokracie, tentokrát na mnohem pevnějších základech než domnělé úsudky NPÚ. Zadavatel je ovlivněn mylnou formulací „směny územního plánu“, zatímco půjde bezpochyby o standardní „změnu“ územního plánu, jejíž vyřízení nejenže odsune celé pokračování projektu (od dopracování studie až po prováděcí projekt), ale v neposlední řadě může „po letech“ skončit zklamáním z neúspěchu celého projednání. V případě snahy o změnu společenské úmluvy lze očekávat, že případný odpor nebude klást pouze municipalita, ale také v plném právu sama veřejnost.

OMNIA TEMPUS HABENT …

Ve společných rozhovorech se stavebníky se vždy nejprve zaobíráme otázkami času, neboť v našem oboru se spěchat nevyplácí. Výsledkem našeho řemesla jsou „trvalé“ a často nezměnitelné hodnoty. Což dokazují také diskutované stodoly z počátku 20. století, které v daném místě tehdy vznikly jako nutné provizorium – utilitární hospodářské garáže či dílny, které o sto let později někteří z nás „pomýleně“ vnímají jako něco, co bychom měli chránit – něco jako trvalou hodnotu. Všichni však přece velmi dobře víme, že jde o omyl minulosti – ukvapené rozhodnutí „V ovoci jdeme zpět k semenům!“. (Martin Heidegger).

Jsme „zmateni“ z toho, jak „nadbytečný“ prostor je aktuálně věnovaný expozici celého záměru široké veřejnosti. Jak jsou na sociálních sítích definovány termíny, kdy zaznívají mnohdy nesplnitelné „závazky“ kladoucí nutně výrazný tlak na případný společný budoucí výkon. Přitom nejen počátek spolupráce si přece zaslouží výše zmiňovaný dostatečný prostor pro společné bytostné tázání, nikoliv tlak výkonově zaměřené společnosti. Všechny dosavadní kroky vedou k tomu, že projekt se musí neustále ukazovat jako „rostoucí“ – sama soutěž je formou „závodu“, ale o to přece v meritu věci vůbec nejde. Dialog dokážeme vést napříč týmy a k tomu potřebujeme čas spolu.

„K hledání patří pevné prodlévání v Besinnung. Co je to Besinnung ? To je bytostné tázání … , Všechno příliš rychlé, všechno příliš horké hledání není žádné hledání, nýbrž jen zamotaná mýlka, která přichází od jednoho k druhému. Čili to hledání musí být pomalé.“ (Anna Hogenová).

ANOTACE NÁVRHU – DUCH MÍSTA NA CIBULKÁCH

Usedlost Cibulka je součástí výjimečně členité a vrstevnaté krajin Na Cibulkách, součásti přírodního parku Motol – Košíře. Identitu a jedinečný charakter tohoto místa určují stavby z konce 18. a první poloviny 19. století s navazujícím romantickým parkem.

Budeme-li se snažit porozumět a pochopit charakter a kvality místa skrze texty Christiana Norberga-Schulze můžeme se ptát: Jak architektura pomáhá člověku v tomto místě „bydlet“… Neboli jak samotná stavba podélného dvora konkretizuje nebo shromažďuje vlastnosti okolní krajiny a jak je přibližuje člověku. Architektura totiž slovy Susanne Langerové začíná teprve tam, kde „je zviditelněno celkové prostředí“.

Věříme, že usedlost, která je dnes v žalostném stavu, můžeme po dlouhé době postupné degradace společně s Nadací manželů Vlčkových vzkřísit. A to jak fyzicky ve smyslu resuscitace stavu budov a obnovy celkové architektury, tak duchovně na úrovni „zmrtvýchvstání“ pomyslného Ducha místa. Jsme přesvědčeni, že pro citlivý návrh obnovy usedlosti je nejprve nutné pochopit poslání místa…

Zajímá nás v jakém vztahu k této struktuře přírodního místa je místo umělé, člověkem vystavěné architektury původního dvora. Jak usedlost Cibulka ztělesňuje Genia loci… Vnímáme jak budovy usedlosti „doplňují“ rázovitou krajinu otevřenou západním větrům o uzavřené sídlo. Takové sídlo umí člověka v krajině ochránit, a tak se můžeme uvnitř dvora přirozeně cítit v bezpečí. Avšak zároveň svou původní konfigurací podélného dvora se třemi křídly, která se otevírají směrem k západu, tak ve vyvýšené poloze dvora na východní a jižní hraně doslova člověku „zviditelňuje“ vnitřní topografii okolí. Jsou zde ve výjimečné poloze a jakémsi kontrastu kvality uzavření a pocit intimity dvora s otevřeností dalekých výhledů.

Tyto kvality byly poničeny stavebními úpravami během 20. století. Především díky demolici původního jižního křídla a dostavbě příčně kolmých stodol. Toto „rozříznutí“ jižní hranice dvora ničí jak pocit chráněného místa, tak přirozené a charakteristické tvarosloví architektury podélného dvora. Duch místa je těmito vstupy z 20. století vážně oslaben. Pro náš tým je při práci na návrhu Nové Cibulky zásadní, aby obnova dvora a její nová architektura byla v „dobrém“ vztahu k místu, nebo-li opět souzněla s geniem loci okolní krajiny. Tak aby Cibulka dospěla ke vzkříšení vlastního Genia loci.

SOUZNĚNÍ STARÉHO S NOVÝM

V předloženém návrhu si klademe za cíl nalézt odpověď na hlavní otázku zadání: jaká je tvář architektury, která umí promlouvat přátelským a vlídným jazykem k vážně nemocným dětem, jejich rodičům, personálu i návštěvníkům z okolí a zároveň umí citlivě vzkřísit genia loci historické usedlosti… Hledáme architekturu, která doplní a citlivě uzavře původní usedlost, ale zároveň ji i propojí s nejbližším okolím. Architekturu, která bude svým jazykem současná a přece bezčasá, která bude mostem mezi uzavřeností dvora a otevřenou krajinou. Dům, který dokáže vrátit dvoru pevnou hranici, ale také umí být krajinotvorný a souzní s výjimečným charakterem okolního lesoparku.

HLAVNÍ PRINCIPY NAVRHOVANÉHO ŘEŠENÍ

A/ doplnit původní celistvost dvora usedlosti navázat na původní charakter
B/ citlivě propojit nový život a využití hospice se zahradami a okolní krajinou
C/ vytvořit harmonický dialog mezi starým a novým
D/ promlouvat prostým, avšak vrstevnatým architektonickým jazykem

PROPOJENÍ STARÉHO S NOVÝM

Navrhujeme revitalizaci areálu s jeho původními architektonickými a krajinářskými prvky. Součástí je citlivá obnova a adaptace původních budov severního (A) a východního (B) křídla včetně obou historických částí příčných hospodářských staveb (C, D) a doplnění dvora novou stavbou křídla jižního. Tento krok bude podmíněn demolicí (dle historických průzkumů i našeho mínění) nevhodně umístěných stodol ze 20. století. Historické a památkově chráněné stavby usedlosti navrhujeme pečlivě obnovit do té míry, kde jsou použitelné jejich původní konstrukce, tj. zejména zděné části a s ohledem na aktuální havarijní stav všech dřevěných konstrukcí rekonstruovat krovy a stropy pomocí současných technologií, které usnadní nové využití podkroví pro účely nadace a hospice.

Architektura nového jižního křídla se cíleně přejímá tvarosloví usedlosti a místy pracuje s detaily, které odkazují na historické prvky architektury (detaily říms nebo vikýře). Nový dům, ve kterém je navržena hlavní část hospice s pokoji pro děti a společenským centrem pro rodiny, je zároveň domem otevřeným do krajiny. Domem, který přináší zážitek louky až přímo k dětem. Domem, který má zapamatovatelnou a vlídnou tvář, tak jako kdyby vystoupil třeba z ilustrace Jiřího Trnky. Podobně jako Trnkovy obrazy zahrnuje protiklady světla a stínu, je v zásadě prostý a zároveň poeticky kouzelný. Nové jižní křídlo je vědomě domem mnoha tváří a vrstev. Z každé strany je jiný, je totiž mostem mezi historií a současností, je mostem mezi bydlením uvnitř bezpečí dvora a životem za hranicemi usedlosti.

Novostavba jižního křídla navazuje svým tvarem a proporcemi na historické budovy dvora a je osazena v místě původního barokního hospodářského křídla. Nová podélná stavba je přízemní se sedlovou střechou, která je na západě zakončena charakteristickou valbou tak jako křídlo severní. Napojení nového štítu mezi původním východním křídlem je záměrně provedeno podobně jako je tomu v původním napojení severního křídla s východním. Je zde totiž v rámci rozdílných výšek hřebenů vyřešeno převýšení terénu dvora. Sedlová střecha je pokryta hustou vegetací travin a bylin, a přechází na jižní straně v ploché zastřešení krytých parkovacích stání v přízemí budovy hospice. Plochá zelená střecha je zahradní terasou přístupnou z pokojů dětí, a je také pomyslným „mostem“, který přechází z domu do krajiny. Střecha se v jemném oblouku zvedá směrem k jihu a pohledově tak přechází do krajiny, zatímco pod střechou vzniká velkorysý, krytý a prosvětlený prostor pro parking personálu, klientů a příjezd sanitky. Jednotlivé terasy vystupují ze šikmé vegetační střechy chráněny proti dešti a prudkému jižnímu slunci subtilní konstrukcí vikýřů v měděném oplechování. Vegetační střecha „pluje“ díky velkému přesahu volně prostorem a přízemí zároveň přebírá v zrcadle pláště mimikry okolního dvora.

Nové křídlo na západní hranici vystupuje jemně nad západní zahradu v podobě hlubokého přesahu zelené valbové střechy. Terasa je přechodem mezi interiérem a vyhlídkou s možností plynulého sestupu do západní zahrady.

Západní zahrada se tak stává obytnou součástí hospice, zejména denního stacionáře umístěného v úrovni terénu. Je zároveň sadem – jedlou zahradou – prostorem k odpočinku, který přirozeně navazuje na veřejný ovocný sad v blízkosti usedlosti.

Celý dvůr je díky objektu nové jiho-západní přístavby propojen všemi směry se zahradami usedlosti, které jsou jejím velmi cenným prvkem. Díky své různé orientaci ke světovým stranám, návaznosti na okolí a charakteristikám nabízí velmi různorodé atmosféry. Východní zahrada, se vzrostlými stromy, stínem a soukromím zajištěným vyvýšením nad okolní terén i obvodovými zdmi nabízí prostor pro soukromí a využiti hlavně pro klienty hospice, stejně tak jako zaměstnance celého areálu. Napojení lávkou na lůžkovou část hospice a ubytování rodin v podkroví všech 3 hlavních křídel nabízí snadnou dostupnost. Severní zahrada, která je velkou část dne ve stínu severního křídla A, orientaci k frekventované a hlučné Plzeňské ulici, není vhodná pro dlouhodobý pobyt. Ale se svým historickým uspořádáním, dramatickým terénem a průhledem k Čínskému pavilonu je velmi zajímavá pro zážitek kratšího pobytu. Necháváme ji tedy jako poloveřejný prostor, jenž je přístupný průchody s brankami, kterými je možné jej v případě potřeby pro veřejnost uzavřít. Zapadni zahrada, jenž navazuje na vzrostlý sad dále v údolí, je orientována jak ke krásným výhledům, tak otevřená západnímu oslunění. Navrhujeme zde ovocnou zahradu, s horní částí plochou pro využiti dětmi z denního stacionáře. Zapadni zahradou je možné projít z pobytové terasy u společenského prostoru hospicu, po vinoucí se cestě mezi ovocnými stromy až do městského sadu a dal do lesoparku Cibulka. Součástí zapadni zahrady je také samostatná, pohledově oddělena Zahrada ticha, která nabízí prostor pro soukromé rozjímání.

Nejde o čirou nostalgii. Jsme přesvědčeni, že ke každé autentické architektuře patří kvality jakými jsou vrstevnatost a mnohovýznamovost, která není nutně čitelná v prvním plánu a nenutí nikoho hluboce zkoumat a řešit její jazyk. Různé vrstvy a vztahy k místu a jeho náplni se zkrátka přirozeně mohou a nemusí zviditelňovat jen v určitých okamžicích života.

Slovy N. Ch.-Schulze: „…ke každé autentické architektuře patří přetváření „pouhého“ stanoviště v místo, čímž architektura získává i regionální aspekt…“ je kontextuální a citlivá k mnohovrstevnatosti místa jakým bude Nová Cibulka.

Projekt
A1_AED_INSITE_CIBULKA_001
A1_AED_INSITE_CIBULKA_002
A1_AED_INSITE_CIBULKA_003
A1_AED_INSITE_CIBULKA_004
A1_AED_INSITE_CIBULKA_005
A1_AED_INSITE_CIBULKA_006
A1_AED_INSITE_CIBULKA_007