klausebaude

Pro hory a luční samoty máme v A1 slabost. Všude kolem les, ticho, pár chalup ve stráni a vítr prohání neposedný chumáč uschlé trávy.

Byl říjen 2021 a slunko se na chvíli vyhouplo nad les nad chalupou. Vlhko, rostly houby a my jsme společně s Martinem vyšlápli ten nekonečný kopec, abychom s nadšením vydechly na historickém zápraží. Stavba drží silou vůlí, díra ve střeše, ale i přes všechny neduhy a přidávaných vrstev minulých obyvatel, nádhera … a ten vzduch a výhledy.

Jdeme do lesa, potůčky tečou, fragmenty původní regulace místních vodotečí, něco co už dneska „neumíme“ nebo si často počínáme neobratně…

Hele, co kdybychom tady navrhli na místo původní chalupy novou, ale skvěle poctivě řemeslně odvedenou ? Takovou Klausebaude. Dům, který bude přirozenou součástí krajiny, poskytne vnitřní komfort, teplo kamen – kouzlo a bezpečí domova. Kamenný sokl z místních kamenů, masivní okenice pro případ nepřízně počasí, šindelová střecha a podkroví, tesané trámové stropy, kamenná dlažba, kartáčovaná prkna – lehce ležérní nábytek a oheň jako srdce domova kolem kterého stoupá schodiště nahoru do podkroví.

Zapal svíčku a na chvíli zapomeneš v jakém jsi století, svět se točí v kruhu, všechno co zanikne jednou opět vznikne … Tady i my právě teď roztáčíme to kolo času – stará půjde k zemi a vyroste nová. Nová, která se nesnaží nad „starou“ povyšovat, je pochopitelně současná, ale stejně pokorná k duchu lesa jako ta předchozí … duchařina ? nikoliv, jen plyuntí myšlenek – krajina, prostor pro sebe sama – kontemplace.

Zima ? – přihoď polínko … Vzduch ? – otevři okno … Materiál ? – to co roste kolem a co najdeš v zemi … trocha nadsázky … Hlad ? – hovězí dozrává a vinotéka je plná …

Je čtvrtek a právě dohrál Frederic Chopin – Marche Funèbre – loučíme se starou chalupou a vstupujeme postupně do nové etapy života tohoto krásného kusu Země.